Nostalgie: Zašlá sláva czsk hackerů (1)

Zdroj: SOOM.cz [ISSN 1804-7270]
Autor: phr3akDom
Datum: 13.11.2012
Hodnocení/Hlasovalo: 2.35/26

Rozhodl jsem se napsat povídku na téma "zašlá sláva czsk hackerů". Pokud si chcete zavzpomínat na doby dávno minulé nebo si prostě jenom přečíst něco s hacking tématikou, doporučuji číst dál. Hlavní postava je smyšlená a pánům z BIS vzkazuji, že pod tímto jménem nikoho nenajdou...

Byl pátek. Martin měl rád pátky. Věděl, že příští den nezačne zběsilým pípáním telefonu, který v pracovní dny začal znepříjemňovat život už v 6:00. S tímto vědomím Martin pomalu stiskl již notně oprýskané tlačítko, které začalo, ne příliš rychle probouzet počítač k životu. Uvědomil si, že i když nikam nepospíchá, přeci jen by mohl čas do nabootování systému investovat nějak chytřeji, a tak se zvedl od ospalého notebooku a šel si udělat čaj.

Chvíli uvažoval, jestli nebude pro jeho dnešní plány lepším společníkem kafe, ale nakonec se z neznámého důvodu rozhodl, že vsadí na osvědčenou volbu. Černý čaj. Dal vařit vodu a vrátil se zpět na místo, které opustil. Usedl na moderní židli, která svému uživateli dávala jasně najevo, že na ní může sedět opravdu dlouhou dobu, a pohlédl na externí monitor. Linux konečně nabootoval a přivítal svého věrného uživatele plochou skromně osazenou nejdůležitějšími programy. Všechny ikony byly nekompromisně vyskládány do sekcí podle typu daného programu a při prvním pohledu celá ta scenérie působila možná trochu chladně.

Rychlovarná konvice začala vydávat podivuhodné zvuky, ale Martin věděl že je to v pořádku. Tohle ta konvice prostě dělala. Na chvíli se zamyslel, jestli už není čas si pořídit novou. Tuhle myšlenku však velmi rychle zavrhl - nerad vyhazoval věci. Když z poličky vyndal svůj oblíbený hrníček - nikdo nevěděl kde ho vzal, ale stálo na něm notoricky známé “nbusr123”, zeleným písmem na černém pozadí, a pod tím, nepříliš výrazné logo portálu hysteria.sk, ke kterému měl Martin velmi zvláštní vztah. Nalil do něj horkou vodu a v tu chvíli si uvědomil, že v něm ještě není sáček s čajem. Rychle to napravil, ale pachuť z nezdaru stále přetrvávala, i když šlo o opravdovou maličkost. Do čaje přidal 3 lžičky cukru. Asi trochu moc, pomyslil si, ale vzápětí mu došlo, že ho nikdo nesleduje. Ten pocit miloval. Pocit, že všechno co udělá, podléhá pouze jeho vlastnímu svědomí a vědomí. Zpravidla neuvažoval o následcích, jednal v okamžiku.

Vzal svůj hrníček s přeslazeným černým čajem a usedl k notebooku připojenému k externímu monitoru přes HDMI, s klávesnicí, která k němu určitě nebyla dodávaná jako příslušenství a s myší, která ani nevypadala jako myš. Šlo o jedinečný model, který kdysi objevil na jednom veletrhu v Německu. Už se ani nevyráběl. Dokonce měl pocit, že společnost, která tenhle kousek vyráběla, zkrachovala, což ho ale moc netrápilo. Zákaznická podpora potřeba nebyla a on svůj poklad už měl. Přesně takle přemýšlel často. Pokud už danou osobu nebo věc nepotřebuje, přestane se o ní starat. Svědomí ho kvůli tomu netrápilo.

Potom, co se pohodlně usadil na židli a uchopil do ruky myš, začal přemýšlet, jestli je chytré nechávat notebook bez hesla a s nezašifrovaným hard-diskem. Po chvilce došel k závěru, že ano. Žádná důležitá data na něm nebyla. Všechno si ukládal na SD kartu nebo na SSD disk, který byl poctivě zacryptovaný. Kromě tohoto využíval ještě jedno netradiční úložiště - svůj iPod. Měl na něm pár písniček, většinou Daft Punk. Jenže hlavní podstatou existence toho designového skvostu nebylo přehrávání hudby. Měl na něm uložená jenom ty nejdůležitější data - hashe nebo databáze. A to všechno zaheslované. Přístup k souborům, které na přehrávači byly uložené, trval poměrně dlouho, a tak si Martin pokaždé rozmyslel, jestli je daný soubor opravdu tak důležitý, aby se vyplatilo absolvovat celý proces odcryptování jenom kvůli tomu, aby na něj něco uložil.

Martin poměrně dlouhou dobu přemýšlel, s čím má začít. Na imaginárním programu toho měl poměrně dost. Rozhodl se, že se zase jednou objeví na IRC. Spustil irssi a připojil se na svoje oblíbené sítě. Patřil mezi ně kanál #blackhole.sk, na kterém se ovšem už poměrně dlouhou dobu nic nedělo. Zaručenou volbou však zůstával #brmlab. Útočistě těch největších IT individuí, ale také místo, kde už několikrát potkal dost zajímavých lidí. IRC v něm vzbuzovalo vzpomínky.

Vzpomínal na devadesátá léta, kdy na IRC hysterie.sk potkal Pajkuse a GeneriCa. A spoustu dalších jmen československého undergroundu. Dneska byl hacking něco uplně jiného. Těžko říct, jestli ho to mrzelo, ale byla to nostalgie. Dneska být hacker znamenalo být Anonymous. Ne, že by proti nim něco měl, ale zkrátka opovrhoval newfagama... Prostě to pro něj nebyli hackeři. Alespoň takovou zkušenost měl, když se náhodou objevil na #czsk. Na tento kanál chodil výjimečně, jenom když potřeboval kontaktovat některého z místních oldfagů. S nimi měl společné pouze jedno, a tím byla skutečnost, že za pana Dastycha se žilo líp. Zase nostalgie. Jinak nadšení pro boj proti systému nesdílel. Měl rád zavedené pořádky a nerad něco měnil. Výjimkou byla technologie. S tím problém neměl.

Ovšem revoluce byla to poslední, na co myslel při svých toulkách po cizích systémech. Na hackingu ho lákalo především to neznámo. Rád objevoval. Rád se učil novým postupům. Teď ale seděl v bezpečí domova a přemýšlel, co podnikne. Už delší dobu měl zálusk na server Národního Bezpečnostního Úřadu. Kdosi na IRC se chvástal, že se tam dostal. A když to zvládl kdosi na IRC, byl by v tom czert aby to nezvládl Martin.

Pokračování příště...